Hallowenský či dušičkový čas můžeme prožívat různě. Někoho se nedotýká, někdo slaví tento svátek světelným průvodem, jiný vzpomíná rád na zemřelé návštěvou hřbitova, ale pro někoho to může být i čas, který drásá.
Drásá proto, že mu odešel někdo blízký a pořád to bolí. Bolí prázdná židle, prázdná postel, prázdný pokoj, prázdné místo v životě, prázdná náruč. Bolí myšlenky v hlavě a nezodpovězené otázky: “Proč? A proč takhle? Nemohl jsem ještě něco udělat? Kdo to zavinil? Budu ještě moci žít dál? Jak to zvládnu?” Celým tělem prochází smutek, zlost a odpor, možná i pocit viny a selhání.
Dovolme si to! Dovolme naším emocím, aby nám pomohly se s tak obrovskou ztrátou vyrovnat. Čím totiž bývá náš vztah vřelejší, tím často větší bolest a více drásajících emocí máme. Ale co si počít s tak velkým smutkem? Platí totiž, že teprve emoce, která je prožitá, může odejít. Možná, že se můžeme učit od dětí. Když jsou smutné, utíkají do bezpečí - k mámě, tátovi či k jiné blízké osobě. Proč? Hledají “pelíšek”. A v pelíšku to odpláčou, vykřičí, povědí vše, co bolí a z čeho mají strach. Zakusí tam, že svět je navzdory ztrátě pořád vlídný a bezpečný, že být smutný je v pořádku a že je tu někdo, kdo s nimi soucítí. A pak se v jednu chvíli z náruče vytrhnou, trochu si zaskáčou a rozeběhnou se za další hrou.
Zdá se, že to může být cesta i pro nás dospělé: pobýt nějaký čas v pelíšku, ve své zaječí jamce. Pobýt se svým smutkem, se svou bolestí. Pomoci může bezpečný vztah jiné blízké osoby, vlídná péče o sebe, psaní deníku, vzpomínkové rituály nebo i pomoc terapeuta či terapeutické skupiny lidí, kteří prožili něco podobného. Ukazuje se, že tato cesta může být pro každého různě dlouhá a někdy se dokonce můžeme chtít do své jamky schovávat i vícekrát. Ale nakonec je vždy nutné vstoupit do soucitu. Do soucitu se sebou a svou bolestí a vzít sám sebe do náruče. A pak dokážeme zvednout hlavu, otřít slzy, podívat se do slunce a pokračovat dál na své životní cestě. Ano bude jiná, ale přesto bude mít smysl.
A co s láskou, která v našem vztahu byla? Ta nezmizí. Pořád tu je, ale jinak! Se svým zemřelým blízkým můžeme ve svém vztahu pokračovat. Nikdy přece nepřestaneme být matkou či otcem, dcerou či synem, manželem či přítelem. Se svým blízkým můžeme hovořit, ptát se ho na radu, žádat o pomoc či blízkost. Tím se stane naší vnitřní silou, která dokáže být mimořádně účinná. A co když nám právě toto chce připomenout hallowenský svátek dušiček? Prý, Láska smrtí nekončí! A já tomu věřím!
Zdroj:
Längle, A.: Existenciální analýza, Slea 2023
Röhr, H. T.: Cesty z úzkosti a deprese, Portál 2012
Comments