Folie a Deux nebo-li „šílenství ve dvou“, nám napovídá, že film bude mít co dočinění s tématem duševního onemocnění, konkrétně poruchou myšlení. V tomto případě je řeč o tzv. indukovaném bludu, což znamená, že nás někdo „nakazí“ svým bludným smýšlením a my ho přijmeme za realitu. A to se filmařům Jokera 2 podařilo do puntíku splnit – dokonale nás nakazili přesvědčením, že ten film je (opravdu) špatný. Přestože film vtrhl s vervou do kin, tak když diváci vyšli ze sálů, místo nekonečného aplausu zavládlo rozčarování, údiv a negativní ohlasy – o co tu jde? Noirový film? Zpracování soudního procesu? Nebo nihilistický muzikál? Nebudu si zde hrát na filmového kritika, nebudu mluvit o výkonech herců a zda nějaký kamerový záběr neměl být z lepšího úhlu. Chci vám přiblížit jiný (řekněme sociálně-psychiatrický) pohled na tento snímek a ukázat, proč bychom se měli stát fanoušky tohoto snímku.
Jak si to jen mohli dovolit? Takových peněz to stálo, a tak strašně rozladěný film Hollywood ještě nevyprodukoval. Většina filmových kritiků tuto nesourodost označuje za největší přítěž filmu. Šmankote! Vždyť je to film z prostředí psychiatrické léčebny, resp. detenčního zařízení! Už samotná role (či archetyp) šaška je dost rozmanitá a neukotvená postava a přičteme-li dějové kulisy filmu, které už od prvního Jokera ukazují společnost v rozkladu a chaosu, tak bych očekával pořádnou dávku rozladěnosti. Z médií i anamnéz našich klientů na nás čím dál častěji vyskakuje pojem „dysharmonický“ a zde se nám ho dostává v plné dávce. Ba co víc - saháme si na to, jak s námi takový dysharmonický vývoj filmu pracuje, co si pak představit, že v této rozladěnosti lidi žijí déle jak dvě hodiny?
Ano, Joker 2 je nakonec povedenou obrazovou sondou do života lidí s psychiatrickým onemocněním, resp. s několika onemocněními. Mimo jiné také filmově přibližuje témata jako ne/výhody ústavní péče, na to navázanou otázku de/institucionalizace nebo nakládání s mocí a respektem mezi pracovníky a pacienty/klienty. Všimli jste si, jak se film v první scénách uvede? Že se na celý snímek dá dívat jako na počin Looney Tunes a pravý název filmu je Joker: Já a můj stín? Stín je analytický koncept, který pracuje v našich nevědomých částech psychiky a může v sobě ukrývat i naše ctnosti a kvality. Jsem přesvědčen, že film zašel ještě dál a zprostředkoval nám celý tenhle „stínový“ dialog, a to už je pořádné sousto i pro toho nejotrlejšího diváka.
Tento dialog se táhne celým dějem, provokuje našeho niterného šaška a vše graduje ve chvíli, kdy Artur před soudem „odkládá masku“ a od všech okolností a příběhů se „odlepí“. Právě to odložení masky, kterou nakonec potřebuje/me, aby nás chránila, je v terapii (a v životě vůbec) tím jedním z NEJ, kam může člověk dojít. Prožít tuto duševní nahotu a podívat se na to, že tohle byl jakýsi obal, pod kterým může být tak trochu (nebo i více) někdo jiný. Bavíme se zde rovněž o schopnosti sebe-odstupu, nahlédnutí na sebe, jako bych byl pozorovatelem, což mi umožní zavnímat se v celé své malosti i kráse. Podívejme se a uchovejme si chvíli, kdy Arthur zastaví a pošle své šílenství „do pryč“, dělá totiž něco, co si my ostatní povětšinou držíme v mnohdy urputném přesvědčení, že tohle jsem „Já“...ale opravdu jsme? Jsme jednotní nebo střídáme masky? A co náš niterný šašek? Stále se směje?
Comments